V současnosti nejznámější dělení práva na angloamerické a kontinentální právo popsal jeden z významných českých právníků druhé poloviny 20. století Viktor Knapp. Jeho definice se stala základním pramenem pro popis těchto právních systémů. Oba systémy vycházejí z rozdílných základů, mají odlišný způsob záznamu práva, rozdílně postupují při rozhodování jednotlivých soudních procesů a také se samozřejmě liší v místech, kde platí. Jejich charakter je dán odlišným historickým vývojem souvisejícím s individuálním postojem jednotlivých států.

Angloamerické právo – přirozený vývoj

Angloamerické právo, známé také pod pojmem common law, má své kořeny v Anglii. Vyznačuje se postupným přirozeným vývojem založeným na praxi. Vychází tak především ze své kultury. Proto ani nevyžaduje přesné definice v kodifikované podobě a ani neklade velký důraz na logiku uspořádání daných právních předpisů. Svědčí o tom také uspořádání právních odvětví. Oproti kontinentálnímu typu práva se ani nedělí na soukromé a veřejné právo.

 

Precedenty

 

Výrazným znakem angloamerického práva je precedentní způsob rozhodování kauz. To znamená, že soudy se při rozhodování řídí dřívějším soudním rozhodnutím, které je prvním řešením daného případu. Soudy tak mají v podstatě funkci tvorby práva. Uplatňování precedentů není vždy absolutní, za jistých okolností ho lze odmítnout, v praxi se tak stává spíše ojediněle. Přístup k přijímání precedentů se také značně liší i v různých státech. Precedenty nejsou jediným zdrojem angloamerického práva, ale jsou nejvýraznějším.

 

Vývoj angloamerického práva

 

Současné angloamerické právo charakteristické precedenty má své historické základy již ve středověké Anglii. V té době platil princip práva založený na obyčejích. Ve 12. století potom Jindřich II položil základy common law, jež je jedním ze základních pramenů současné podoby angloamerického práva. Tento právní princip byl založen na posuzování případů podle tzv. writů – obecného práva platného pro celou Anglii. Writy vydával král a obsahovaly závazné řešení daného případu. Případy bylo možné řešit pouze u královského soudu a vydání writu nebylo právem, ale privilegiem. Jenomže počet writů zdaleka neobsáhl všechny případy, a tak vznikl další právní systém zvaný equity. Případy, které nebylo možné posoudit podle writů, se dostávaly až přímo králi a ten ustanovil svého zástupce – kancléře, který by v těchto případech rozhodoval. Principem při tomto způsobu rozhodování bylo vlastní uvážení kancléře, které mělo ctít hodnotu spravedlnosti. Kancléř tak rozhodoval sám, bez jakékoliv poroty či dalších členů a čistě podle svého svědomí. Tento princip měl být doplněním common law.

 

Anglie – hlavní kolonizátor

 

Anglie byla ve středověku jedním z nejvýznamnějších kolonizátorů. Na své kolonie měla přirozeně vliv nejenom mocenský, ale i ekonomický a kulturní. Kolonie tak také přebíraly od Anglie i právní vzorce, a proto je struktura anglického práva dnes podobná v řadě zemí. Jednotlivé kolonie však byly velice heterogenní a měly různé představy o vedení svého země. Z toho vyplývá také, že v různých koloniích byl anglický vliv akceptován různě. A ačkoliv je tak v současnosti struktura práva na většině bývalých kolonií stejná, má svá specifika. Angloamerický systém dnes najdeme například nejen v Anglii či Walesu, ale také v Severní Americe, Austrálii a velké většině dnešních offshore destinací.

 

Americké právo

 

Mezi anglickými koloniemi měla zvláštní postavení Severní Amerika. Kolonisté přicházející do této země byli velice rozdílní, ale všichni pevně věřili v principy politické svobody, která by byla v protikladu s jejich zkušeností neustálého boje státní moci a občanů. Z toho plynula vize společnosti, kde budou mít občané právo na řádný proces před porotou, právo na zastoupení při procesu a právo na ochranu majetku i jejich osoby před svévolnými zásahy veřejné moci.

 

Severní Amerika + Anglie = angloamerické právo

 

Ačkoliv i občané na území Severní Ameriky přebíraly anglické vzorce soudního systému, přistupovali k nim po svém. Důležitým mezníkem bylo vyhlášení nezávislosti v roce 1776, kdy myšlenka samostatného právního systému ještě zesílila. Americké právo se tak dále vyvíjelo autonomně. Od anglického se v mnohém odlišilo, ale zároveň se dostalo na takovou úroveň, že při popisu právního systému založeného na common law a equity používáme termín angloamerické právo.

 

Kontinentální právo – co je psáno, to je dáno

 

Povaha kontinentálního práva, také označovaného jako civil law, má svá specifika. Zatímco právo angloamerické čerpá především ze svých zkušeností, obyčejů a své kultury, právo kontinentální se inspirovalo právem římským. Kontinentální právo je založeno na normativních právních aktech: zákonech a jiných právních předpisech. Ty jsou ve většině případů důsledně písemně zaznamenány,

v důsledku čehož je vytvořena propracovaná struktura zákonů. Právní akty jsou však obecné a jsou spíše návodem, jak daný právní problém řešit. To znamená, že stejné kauzy mohou být u různých soudů rozsouzeny rozdílně. V kontinentálním právním systému, tak rozhodnutí soudů nejsou zdrojem obecně závazných pravidel. Obyčeje stejně jako judikatura tak funguje jako podpůrný pramen.

 

Dualita

 

Pro kontinentální právo je také typická dualita: dělení na právo soukromé a veřejné. Zásadní rozdíl spočívá ve vzájemném postavení subjektů. Zatímco u soukromého práva jsou subjekty v rovnoprávném vztahu, u práva veřejného vystupuje veřejný činitel v nadřazeném postavení s právem ukládat povinnosti. Do soukromého práva potom řadíme právo občanské, obchodní, pracovní, rodinné a mezinárodní právo soukromé. Součástí práva veřejného je samozřejmě právo ústavní, dále právo trestní, správní, finanční a právo procesní.

 

Rozšíření kontinentálního práva

 

Na rozdíl od angloamerického systému je kontinentální právo rozšířené především v Evropě, vyjma Anglie a Walesu, a také Jižní Americe, některých zemí Blízkého východu i Afriky. Pokrývá natolik rozsáhlé oblasti, že jej dále dělíme na francouzské, rakouské, německé, švýcarské, skandinávské, latinskoamerické a již zaniklé sovětské. Každé vychází z odlišných dokumentů a historických kořenů. Pro Českou republiku je zásadní okruh rakouský, jehož základní dokument je Všeobecný občanský zákoník (ABGB, Allgemeines burgerliches Gesetzbuch) z roku 1811.

 

Historie kontinentálního práva

 

Ačkoliv kostra právního systému kontinentálního práva je na všech jeho územích shodná, liší se v určitých specifikách. Je to dáno především individuálním historickým vývojem té které země. Základy kontinentálního práva byly položeny ve 12. a 13. století, kdy docházelo především v univerzitním prostředí k pokusům o formulování obecných právních principů a struktury práva. V období 17. a 18. století pak bylo charakteristické usilováním o kodifikaci těchto právních norem. Zásadní roli ve vývoji kontinentálního práva sehrál francouzský občanský zákoník Civil Code z roku 1804. Ten platí s určitými obměnami dodnes.