Zvýší se po 1.1.2014 odpovědnost jednatelů či členů představenstva nebo zůstává vše při starém? Zavádí NOZ nová pravidla pro uplatnění odpovědnosti k náhradě škody? Mají se statutární orgány začít bát výkonu funkce?

Úvodem je nutné si uvědomit, že povinnost výkonu svých pravomocí s péčí řádného hospodáře není žádnou novinkou, kterou by stávající právní úprava neznala. Zjednodušeně by se dalo říci, že NOZ pouze akcentuje odpovědnost statutárního orgánu a zavádí nové mechanismy (či je upřesňuje), kterými lze činnost statutárního orgánu jednak lépe kontrolovat a jednak hmotně postihnout v případě zaviněného porušení.

Právní teorie vyvodila, že pojem osoby řádného hospodáře lze charakterizovat jako dostatečně rozumnou, vzdělanou, zkušenou a pečlivou osobu, která nemusí nutně obsáhnout všechny profesionální či odborné znalosti, týkající se konkrétního zaměření podniku, nicméně musí být schopna rozpoznat, ve kterých případech a v jaké fázi rozhodovacího procesu je nutné oslovit odborníky na danou problematiku. NOZ se ve svém ustanovení § 159 odst. 1 vypořádal s pojmem řádného hospodáře s větší lehkostí, když řádný výkon funkce podmínil dvěma hlavními faktory – a) nezbytnou loajalitou (pod kterou je také možné zahrnout např. povinnost mlčenlivosti, střet zájmu aj.), b) potřebnými znalostmi a pečlivostí.

Jelikož cílem tohoto blogu není (ani nemůže být) v plném rozsahu zhodnotit všechny aspekty odpovědnosti statutárních orgánů, poukáži pouze na základní rozdíly mezi stávajícím stavem a blízkou budoucností.

ZOK nově zavádí pojem tzv. podnikatelského úsudku (§ 51 a násl.). Tím je míněna povinnost jednat za obchodní korporaci (jednání jménem právnické osoby NOZ ve spojení se ZOK nepřebírá) na jedné straně loajálně, pečlivě a informovaně, na straně druhé pak možnost vyvinit se z odpovědnosti za toto jednání v případě, že vzhledem ke všem okolnostem se vzniku nechtěného nebylo možné vyhnout či újma se nedala předpokládat. Již na první pohled je patrné, že formulace právních předpisů, jejichž účinnost již téměř klepe na vrata, rozhodně příliš nepomůže při hledání právní jistoty. Na druhé straně je toto vymezení natolik obecné, že jen těžko se najde důvod to s přibývajícím časem měnit.

NOZ dále nově zavádí pojem domněnka nedbalosti (§ 2911 a násl.), kterou je též možné vztáhnout na výkon funkce statutárního orgánu. NOZ totiž vyvozuje nedbalost z jednání osoby, která přijala funkci statutárního orgánu, ačkoliv věděla (nebo měla vědět), že samotného výkonu této funkce s péčí řádného hospodáře není a v budoucnu nebude schopna. Je tedy na zvážení každého, zda s ohledem na plánovanou činnost obchodní korporace, její specifické zaměření či jiné skutečnosti, funkci statutárního orgánu přijmout a fakticky se tak vydat v ohrožení ručení celým svým majetkem. Např. vyučený zámečník těžko bude přijímat funkci jediného člena představenstva evropské akciové společnosti, jejímž předmětem podnikání bude řízení letového provozu či výroba léčiv, nicméně ani to nelze zcela vyloučit. Důležitou roli zde bude sehrávat autonomie vůle, čili možnost vlastním uvážením na sebe brát práva a povinnosti.

Rozdílnost lze nalézt také při uplatňování odpovědnosti za škodu při výkonu funkce statutárního orgánu, a to převážně z hlediska třetích osob. Zatímco současná právní úprava v § 194 ObchZ upravuje odpovědnost statutárních orgánů ve vztahu ke společnosti, NOZ zakládá přímou odpovědnost statutárních orgánů ve vztahům k třetím osobám. Podmínky této odpovědnosti jsou následující:

1. statutární orgán byl povinen nahradit škodu společnosti,

2. třetí osoba se náhrady nedomůže přímo na společnosti,

3. statutární orgán společnosti škodu nenahradil.

Tato odpovědnost je dána přímo de lege, proto není možné jí smluvně omezit či zrušit zcela.

Do budoucna zajímavou variantou je i odpovědnost statutárních orgánů v případě insolvence právnické osoby. Pokud statutární orgán, vědom si kritického stavu ve společnosti, neučiní vše potřebné a rozumně předpokládané k odvrácení insolvenčního řízení, je insolvenční správce oprávněn požadovat po statutárním orgánu (a to i bývalém) za období přecházejících dvou let vydání prospěchu, získaného na základě smlouvy o výkonu funkce či jiného titulu. Trestněprávní rovina zůstává nedotčena.

Pokud bychom to měli shrnout, tak právní úprava po 1.1.2014 nepřichází s ničím dramaticky novým, neboť i nyní jsou statutární orgány odpovědny jak ve vztahu ke společnosti, tak ve vztahu k třetím osobám (např. náhrada škody v trestním řízení). NOZ ve spojení s ZOK pouze blíže specifikují tuto odpovědnost a způsoby jejího uplatnění. Zatímco ve „starém“ obchodním zákoníku byla odpovědnost statutárního orgánu svým způsobem skryta, je nyní tento institut lépe viditelný. V každém případě pouze čas ve spojení s judikaturou a právní praxí ukáží, do jaké míry se zákonodárci podařilo zvýšit ochranu zájmů obchodních korporacích a třetích osob v postavení věřitelů. Nebo máte na věc jiný názor?

Mgr. Bc. Michal Ahne